Nejslavnější český arcilotr Václav Babinský, který si svého času poseděl 20 let na brněnském Špilberku a v Kartouzích u Jičína, byl občanem našeho tehdejšího státu, právě tak jako jiní arcilotři jsou občany našeho státu dnešního. Máme se snad kvůli tomu za naši zemi stydět? To jistě ne, vždyť všude ve světě se najdou lidé odsouzeníhodní, vrahouni i podvodníčci, mafiáni, intrikáni, šedé eminence temného podsvětí, temné eminence podsvětí šedého. Právě tak jako lidé dobří, skvělí a právem obdivovaní doma i za humny.
Tomáš Masaryk si bohatě užil obojího: "národovci" zprvu nenáviděný, protože zpochybnil Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Jejich nenávist pak kulminovala v případu Hilsner. Jak píše Jan Ziegler v MF Dnes v seriálu o „prvních dámách“:
„Ještě horší to bylo za takzvané hilsneriády. Masaryk se zastal Žida Leopolda Hilsnera, který byl neprávem obviněn z vraždy mladé dívky Anežky Hrůzové nedaleko Polné na Jihlavsku. V české veřejnosti se tehdy rozšířila pověra, že Hilsner zabil Hrůzovou proto, že Židé potřebují krev křesťanské dívky ke svým náboženským obřadům. To byl samozřejmě nesmysl a Masaryk se proti tomu rázně postavil. Ocitl se však v horší situaci než za bojů o Rukopisy. Nyní zůstal sám bez spojenců a nenávist jeho oponentů byla daleko větší. Studenti ho několikrát vypískali na přednáškách, obyvatelé Polné ho vyhnali z města a ještě po něm házeli kameny. Jeho ženu málem napadl zfanatizovaný dav, Masarykovy děti musely čelit výhrůžným poznámkám svých vrstevníků.“
Ten samý Masaryk byl však posléze i "národovci" většinou tolerován, ba leckdy i uctíván za zásluhy o vznik samostatného státu.
Z toho plyne ponaučení: chování lidí, včetně míry slušnosti, je nesprávné posuzovat podle jejich občanství, národního, etnického či náboženského zařazení, směrodatné je konkrétní konání konkrétního člověka, posuzovat by se mělo individuálně a jakákoli paušalizace je minimálně zavádějící, není-li rovnou z různých důvodů úmyslná.
Kdo řekne, že Češi jsou rasisti, protože mezi nimi žije 5 000 neonacistů a tisícovky pokračovatelů českého fašismu, tvrdí stejný nesmysl jako ten, kdo řekne, že Romové jsou zloději jen proto, že mezi Romy se najdou i takoví. Nebo, že muslimové jsou teroristi – i když samozřejmě nikdo rozumný nezavírá oči před tím, že islamistický fanatismus tu bezpochyby existuje a je nebezpečný všem, včetně muslimů nefanatických. Správně by to mělo znít takto: Tento konkrétní člověk je rasista, zloděj, terorista… Maximálně lze napsat: tento gang se zabývá kapsářstvím, Al káida je teroristická organizace, neonacisti a následovníci českých fašistů jsou rasisti a xenofobové – čímž se pravdivě pojmenuje stav, v němž se někteří lidé na základě společného cíle a prostředku sdružili.
V pozitivní rovině není možné sdělovat světu, že Češi jsou nejlepší spisovatelé, hudebníci a filmoví režiséři na světě, protože v tomto smyslu slova k nejlepším na světě nepatří Češi jako národ, ale jednotlivci jako například Božena Němcová, Antonín Dvořák či Miloš Forman. Můžeme ovšem a jsme na ně jako na jednotlivce, s nimiž se můžeme nějak ztotožnit, právem hrdí.
Našimi dnešními "národovci" je ovšem vznášena otázka, která je prý důležitá: Může být Jan Švejnar dobrým prezidentem a českým vlastencem, když má dvojí občanství, americké a české? A když dvacet let prožil mimo Československo? A když má jeho manželka americké občanství a neumí česky? Onen nenáviděný i milovaný Masaryk měl zřejmě vždy jen jedno občanství, rakouské a posléze československé (dohaduji se), ale v cizině také žil dlouho a také, považte, měl americkou manželku. A ani paní Charlotta neuměla zpočátku česky, což samozřejmě brzy dohnala, stejně jako to může učinit paní Kathy.
Co s tím?
Prvně: Vyčítat někomu, že v těžké době – za války či za studené války – žil namísto v autoritativním režimu či totalitě v zemi demokratické, je nefér. Kolikrát jsem si říkal, že už ten stupidní absurdistán musím opustit, abych si zachoval zdravý rozum. A kdyby se komunistický režim v roce 1989 nezhroutil, opustil bych Československo také, vnitřně jsem na to již byl připraven.
Vždyť komunisti se nám denně snažili vymývat mozky: kolik jen kolem nás zaznívalo oficiálně hlásaných lží, které byly v naprostém rozporu s realitou. Tehdy se na toto téma vyprávěl dodnes známý vtip:
Přijde pán k doktorovi, ukazuje si na místo mezi uchem a okem poblíž spánku a říká: „Pane doktore, tady někde to je“. A doktor se ptá: „A co tam, je? Jak se to projevuje?“ Pán odvětí: „Pane doktore, tady někde to prostě musí být. Slyším demokracie, svoboda a blahobyt a vidím hovno.“
A Jan Švejnar tuto dobu rozhodně neprozahálel, stal se mezinárodně uznávaným ekonomem.
Za druhé: Nelze o nikom předem tvrdit, že kvůli dvojímu občanství nebude loajální k České republice. Vždy, jak už bylo řečeno, záleží na tom, jak dotyčný jedná. A k tomu je třeba jeho chování posuzovat spravedlivě. Švejnar se jednu dobu zastával postavení radaru v ČR a hned mu bylo vyčítáno, že straní Spojeným státům, jakoby žádní další Češi s jedním občanstvím neříkali totéž, ba dokonce jakoby někteří z "jednoobčanských" Čechů nehlásali, že postavení radaru je v českém zájmu. Odkud tedy věděli Švejnarovi kritici, že, abychom jejich demagogii trochu nafoukli, souhlasí s radarem v zastoupení CIA, nikoli pod patronátem české Bezpečnostní informační služby?
Myslím, že ve skutečnosti je Švejnar terčem tohoto typu kritiky, protože mu nelze vyčíst nic podstatného. Zatímco Klausova metoda ekonomické transformace ožebračila naši zemi o stovky milard korun, Švejnar od počátku devadesátých let prosazoval, že před spuštěním privatizace se musí ustavit právní prostředí, které tunelování, podvodům a krádežím zamezí. Zastáncům Václava Klause tedy nejspíš bude trnem v oku fakt, že Švejnar, na rozdíl od současného českého prezidenta, má ve světě nejen kredit uznávaného odborníka, ale i mravně zakotveného člověka. Není třeba, aby se vzdával amerického občanství, je třeba, aby si naši "národovci" uvědomili, že bijí pod pás ve chvíli, kdy se rozhodčí kouká stranou.
Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:
[email protected]
Děkuji,